Vladimír Kříž

Vladimír Kříž je velký běžecký nadšenec a ikona závodu Běchovice – Praha. Běchovický závod běhá nepřetržitě již od roku 1963. Za tu dobu se staly Běchovice jeho srdeční záležitostí a i jeho příběh neodmyslitelně patří k jedinečné tradici a historii tohoto výjimečného závodu. V roce 2022, při příležitosti 126. ročníku, dosáhl na s těží uvěřitelnou metu 60 účastí. O chuti a motivaci přidat další běchovické starty, ale i o historii závodu a životu zasvěcenému běhu s tímto velkým běžcem je následující rozhovor z roku 2016, kdy se teprve chystal atakovat absolutní prvenství v počtu zaběhnutých Běchovic.

Poprvé jste běžel Běchovice již v roce 1963. V čem byl závod jiný než v letech stávajících, tj. o více jak 50 let později?
Kromě tratě skoro ve všem. Běželo se poslední neděli v říjnu, šatny byly v sokolovně, která vyhořela, a bylo nás na startu asi dvě stovky.

Je nějaký konkrétní ročník, na který vzpomínáte z nějakého důvodu obzvlášť rád?
Nejraději vzpomínám na můj třetí ročník v roce 1965. Utekl jsem na černo přes plot z vojny. Jako kdybych tušil, že by mi pak tenhle ročník moc chyběl. A pak na loňský a letošní, kdy jsem se stal takříkajíc celebritou pro počet startů. Prostě si těch pět minut slávy náležitě užívám.

Jaký je váš osobní rekord z tohoto závodu?
Ten mám z roku 1978, kdy jsem zaběhl závod za 38:22 min. Pod 40 min. jsem běžel celkem osmkrát.

Máte nějaký recept na sportovní dlouhověkost? Zranění se vám vyhýbala?
Je to s podivem, ale zranění a nemoci se mi vyhýbaly. S věkem se člověk naučí rozumět svému tělu, které dá signál, že už má dost. Také jsem nikdy nepatřil mezi špičku, takže jsem celkově ušetřen.

Máte nějaký nesplněný sen spojený se závodem Běchovice – Praha? A naopak existuje nějaký již splněný sen spojený s tímto závodem?
Prvních pár let jsem doufal, že si zaběhnu mistrovskou kategorii, pak mě to přešlo. A splněný sen? Na ten ještě čekám a souvisí s celkovým prvenstvím, jak v nepřetržitých startech, tak v celkovém součtu. Nechci pokoušet osud, a tak neuvádím, kolik účastí bych chtěl mít. Je ale třeba mít na paměti, že když plánujete něco po sedmdesátce, dosáhnete jenom toho, že rozesmějete Pánaboha.

Ještě dvě účasti vám zbývají k osamostatnění se na čele historických tabulek. Je tato meta cílem, kterého si přejete dosáhnout? Co by to pro Vás osobně znamenalo?
Koho by to neinspirovalo? Musím ale také přiznat, že se za mnou formují další běžci, kteří mě budou určitě chtít překonat. Stačí se podívat do tabulek a uvidíte například M. Šimona.

Jakou část trati máte nejraději a naopak je nějaká pasáž, u které se těšíte, až jí budete mít za sebou?
Kupodivu mi nevadí Hrdlořezák, horší je potom ta nekonečná část podél tramvajových kolejí. Pak se těším na závěrečnou rovinku, kdy ze sebe vyždímám zbytky sil.

Běháte i jiné závody v průběhu roku?
Teď se v Příbrami běhá seriál závodů Brdský běžecký pohár, je to 23 závodů, z nich jsem letos běžel deset a k tomu ještě čtyři další.

Doporučil byste z pozice 54-násobného účastníka nějaké změny, které by závodu prospěly?
To je těžké, závod s takovou tradicí musí se změnami opatrně. Vím, že řadě běžců vadí, že již to není čistě národní záležitost, ale většina si už na cizince zvykla.

Proč zrovna Běchovice se staly vaší srdeční záležitostí v konkurenci dalších běžeckých závodů?
Bylo mi 19 let, když jsem je běžel poprvé. V naší mílařské partě u trenéra Miloně Millera ve Staré Boleslavi jsem se stal prvním vytrvalcem. Pak jsem začal běhat delší závody na 15, 20, 25 km a vrcholem je pro mě pět zaběhnutých maratonů. Ale to vše je těžko sdělitelné, kdo ten závod neběžel, kdo nezažil tu nádhernou atmosféru, nemůže pochopit.

Zažil jste v rámci závodu nějaké setkání se zajímavou osobou, které se vám vrylo do paměti?
Ale jistě, v roce 1966, tuším, běžel v kategorii příchozích i Emil Zátopek. Kupodivu nevyhrál, byl druhý. Pamatuji se i na start zpěváka Josefa Zímy, pravidelně se peru s panem exministrem Schlingem, běžel i bývalý premiér Špidla. Naprosto fascinující jsou pro mě výkony pana profesora Pirka. Jak to při svém pracovním vytížení dělá, je mi záhadou. Nejraději ale vzpomínám na akademického malíře Jaroslava Kočího, rekordmana v počtu účastí (spolu s L. Otčenáškem), to byl pravý hrabalovský pábitel, na jeho legendární bačkory, v kterých běhal, nelze zapomenout.

Český rekordman Běchovic Vlastimil Zwiefelhofer k rekordnímu závodu v roce 1975 prohlásil skromně, že měl štěstí na dobrý vítr. Pamatujete si tento ročník, jak to bylo doopravdy?
Samozřejmě, myslím ale, že se vliv větru obecně přeceňuje. Vlastík byl jedinečný talent a dříč, navíc úžasně skromný člověk. Mně se kupodivu moc nevedlo, běžel jsem za 41:25, což byl pro mě do té doby nejhorší čas.

Věříte, že může být v blízké budoucnosti nějakým českým závodníkem rekord překonán?
Jsem přesvědčen, že rekord ještě minimálně pět let bude odolávat, ale byl bych rád špatným prorokem.

Letos jste běžel čas 59:06 minut a loni dokonce 53:53 minut. To je úctyhodný výkon na 73 let. Gratulujeme. Odolá hodinová hranice i v roce 2017?
Před lety jsem si říkal, že až budu desítku běhat přes padesát minut, že toho nechám. No a vidíte, pořád mě to táhne na start, jsem soutěživý typ. Letos jsem na startu neprozřetelně řekl, že bych chtěl běžet pod 55 min. a vidíte, jak to dopadlo. Takže už žádné výkonnostní cíle, zato více skromnosti a pokory.

Co byste popřál běchovickému závodu do příštích let?
O běžce nemám strach, těch přibývá. Rád bych, aby bylo vždy k ruce dost dobrovolníků na pořadatelskou službu a také větší zájem médií.